Příběh jedné literatury

Literární kritička Eva Klíčová pojmenovává zásadní proměny české literatury od 19. století do současnosti.

*

[dropcap]P[/dropcap]říběh české literatury je příběhem české společnosti. Tento příběh je zároveň velmi středoevropský. Češi jako jeden z mnoha národů jazykově dominantně německé Habsburské monarchie a později Rakouska-Uherska postavili v 19. století své národní sebeuvědomění na českém jazyce a literatuře. Stejně jako vynálezci romantismu, Němci, našli sami sebe v „duchu národa“ promlouvajícího skrze lidovou kulturu a mytologii, čímž se emancipovali od románské kultury, tak se i Češi prostřednictvím národního obrození vymezovali vůči dominantnímu německojazyčnému živlu. První světová válka s rozpadem monarchie a následným vznikem mnoha států překreslila středoevropskou mapu: její západně-východní osu nově vytvořila mnohonárodnostní „nudle“ Československa, která pohltila i část dnešní Ukrajiny daleko až za Užhorod. Ve 20. století tento kulturně, jazykově a národnostně nesourodý útvar (v tomto státě „Čechů a Slováků“ žily také miliony Němců, Moravanů, Maďaři, Poláci, Rusíni a mnozí další, amalgámem této směsi pak byli do druhé světové války Židé) podléhal dějinným turbulencím a s příchody jednotlivých totalit (nacistické a komunistické) se rozpadal a částečně slepoval, aby nakonec pár let po pádu železné opony a rozpadu východního bloku měli Češi zcela samostatnou Českou republiku a obývali tak územně a správně nejmenší celek od dob hlubokého středověku.

90. léta, čas kýženého chaosu

Pro současnou podobu literatury jsou pak stále určující devadesátá léta a jejich reakce na dědictví silně politizované role literatury a vysoký status autora: tady se vždy tak nějak automaticky psalo i za národ, proti Němcům, spisovatelé se stali „svědomím národa“, patřili mezi hlasité aktivisty při vzniku Československa v roce 1918, během německé okupace v letech 1938–1945 posilovali morálku obyvatelstva národně uvědomělými tématy a gesty, byli nejviditelnějšími oběťmi nacistů a posléze i komunistů. Mnozí ze spisovatelů se během komunistické éry naopak se státní politikou ztotožňovali a své texty podřizovali státním požadavkům bez zábran. Až do roku 1989 jsme tak měli literaturu rozpadlou na tři proudy: domácí oficiální, samizdatovou (tištěnou a opisovanou svépomocí a ilegálně) a exilovou – a politické, ať už explicitně nebo implicitně bylo vlastně všechno.

Pád železné opony vypadal jako příležitost tato rozštěpení zacelit a ze spisovatelů zároveň sejmout úděl politického spasitele. Nahrávala tomu nově objevená hračka v podobě fantaskní postmoderny, inspirativní vydavatelská exploze dosud zakázaných knih vší poetik, i nastalá anarchie knižního trhu včetně zhroucení donedávna monopolního Knižního velkoobchodu. V devadesátých letech bylo nejdůležitější distancovat se od „socialistického realismu“, jehož povinností bylo zajistit angažované psaní, čemuž soudruzi rozuměli ve smyslu podpory státní politiky. Nutno podotknout, že zvláště na konci osmdesátých let byla i oficiální próza poměrně drzá a například silně kritizovala šedou a černou ekonomiku prorůstající všemi společenskými patry, což mj. dokládá objevování ideologie neoliberalismu za železnou oponou ještě před demokratickými změnami a odchodem rudé armády. Tak jako se Česko v této transformační době privatizovalo ekonomicky, privatizovalo se i literárně.

Z nově doceněné experimentálně laděné prózy zmizela společnost – o politice nemluvě: o tu se otřela leda tak nějaká intelektuály vysmívaná komunální satira. Vypravěči se proměnili v excentrické solitéry, témata se zúžila na subjektivizované čtenářsky náročné výpovědi, vyprávění ovládaly mystifikace a literární hra.

Převládající dobové literární mantry shrnul dokonale spisovatel Jiří Kratochvil ve svém nejvlivnějším textu své doby, kterým vzýval literaturu „chaosu“: „Spisovatelské povolání velice rychle spadne na jednu z nejnižších příček společenského žebříčku. Dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná, jako je dnes.“ (Kratochvil, Jiří: „Obnovení chaosu v české literatuře“. In: Literární noviny 1992, č. 47, s. 5).  Literárními hvězdami tehdejších let byli Jáchym Topol, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Václav Kahuda, Miloš Urban, Petr Stančík, Vladimír Macura nebo Ivan Matoušek. Literatura byla svobodná, což znamenalo, že si měla vystačit sama se sebou a neohlížet se na případného čtenáře. Rezignace na vyšší čtenost znamenala, že se autoři ochotně zabydlovali ve svých subjektivistických fikcích, mystifikacích a literárně šifrovaných zpovědích. Literatura se stala elitářskou a do sebe uzavřenou, zúženou na kruhy tzv. náročných čtenářů. Koneckonců byla to doba, kdy se ministry kultury stali respektovaní a komunisty pronásledovaní spisovatelé jako Milan Uhde nebo Pavel Tigrid. A prezidentem tehdy nebyl nikdo jiný než Václav Havel.

I devadesátá léta ale měla svého bestselleristu. Michal Viewegh, jímž se v kruzích vysoké literatury slušelo pohrdat, dokázal psát čtivě, aniž by spadl za hranici umělecké prózy. V jeho knihách jsou devadesátá léta zachycena včetně mnoha reálií i iluzí, navíc s dávkou intelektuální ironie. Nejpopulárnějším Vieweghovým románem jsou vzpomínková Báječná léta pod psa (1992), která se vracejí do dětství a socialismu. Tento román spolu s díly také velmi populárního Petra Šabacha Hovno hoří (1994) a Šakalí léta (1993) přivedl na svět oblíbené „veselé vzpomínání na socialismus“.

Všechny tyto retrospektivní humoristické knihy byly úspěšně zfilmovány a daly základ později sílící nostalgii: doba to byla zlá, ale tak nějak jsme si vystačili s málem a za pomoci příslovečného českého smyslu pro humor jsme dokázali žít vlastně celkem důstojně. Pozdější Vieweghovy romány už byly ryze současné. Například melancholicky humorističtí Účastníci zájezdu (1996) mají sice čtivost oddechové literatury, ale o tehdejší době prozrazují dost. Na rozdíl od většiny zde zmíněných autorů, Viewegha zná opravdu každý. Jeho dílo je svým způsobem kronikou devadesátých a nultých let.

Probuzení ze snu

V osmdesátých letech jsme se jako Češi považovali za mimořádně kulturní národ imunní vůči konzumním lákadlům: hodně se četlo a každý čtvrtek při zavážce zboží stály před knihkupectvími dlouhé fronty lidí v ošumělém oblečení. Tento lichotivý sebeklam padnul právě v devadesátých letech. Knižní trh se zmnohonásobil (hlavně o překladovou literaturu) a nakupovat šlo celý týden. Zároveň ale mimořádně nakynula i jiná nabídka trávení volného času – a úplně největším dobovým hrdinou byl ten, kdo neměl žádný volný čas a podnikal. Symbolem života naplno se stalo tvrzení „na čtení nemám čas“.

Neoliberalismus nepřál intelektuálům z podstaty a tím navázal na výrobně založenou představu společnosti komunistů. Spisovatelé navíc většinou necítili potřebu cokoliv kritizovat: svoboda slova přece existuje, tak nač si stěžovat.

V roce 2006 vyšla útlá novela Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Tím se v české literatuře otevřelo velké téma: Němci a jejich vyhnání po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů. Rozsah i provedení vysídlení asi tří milionů německých obyvatel z téměř celého území Čech a Moravy měly charakter zločinu proti lidskosti, a pokud o něm v české historické paměti byla nějaká stopa, tak jako o aktu poválečné „spravedlnosti“. Denemarková svou drásavou prózou změnila pohled na tuto historickou etapu a spustila vlnu tematicky blízkých knih. Na rozdíl od mystifikačně-hravého psaní s velmi nezávaznou představou o tom, co je to děj nebo příběh, se v české literatuře najednou objevila fascinace historicky ukotvenými příběhy, které měly být de facto zapomenuty. Trauma vysídlení tak formulovaly autorky, které pamatují sotva socialismus, natož válku. Nejúspěšnější knihou na toto téma je Vyhnání Berty Schnirch (2009) Kateřiny Tučkové, ale skvělou atmosféru a nahlédnutí tragédie z dalších úhlů pohledů včetně potomků vysídlených Němců přináší i román Jakuby Katalpy Němci (2012).

Dějiny a zkušenost s totalitami zůstávají v české literatuře velkým tématem. Dominují v něm nejen znovu a svobodně sepisované humorné i vážnější příběhy z časů socialismu, ale i ona německá křivda. Němci se vracejí do české kultury ne jako utlačovatelé, ale jako oběti, což je pro starší generaci bohužel stále často nepochopitelné.

Česká literatura v devadesátých letech ztratila čtenáře i víru v „příběh“, který by pracoval s napětím, zápletkami, překvapením apod. Pokud se objevila kniha s velkým příběhem, téměř bez výjimky vycházela z nedávných dějin. Jako bychom uměli konzistentně vyprávět jen o minulosti a současnost pro nás byla stále neuchopitelná. Svědčí o tom i další román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně (2012), který udělal z autorky skutečnou celebritu. Příběh ukotvený do svérázného zapomenutého kraje pokračuje v linii zápletkových návratů do období nesvobody. Na rozdíl od podobných knih je tu zesílena ženská rovina příběhu – ani ne v programově feministickém duchu, ale spíše ve zlidovělé představě, že ženy jsou nadány nějakou vyšší mocí léčit a obětovat se.

Po roce 2000 se v české literatuře znovuobjevila také Květa Legátová, téměř zapomenutá autorka především rozhlasových her z padesátých a šedesátých let. Svými drsně rustikálními povídkovými knihami očarovala čtenáře i kritiku. Vypravěčsky dynamické i kultivované líčení života v meziválečném pohraničí přesně zapadlo do vlny obliby knih o minulosti. Jenže romány pojednávající o minulosti působí jako jakýsi intelektuální neurol: potvrzují hodnoty a zkušenosti, na kterých se polistopadová intelektuální elita shodla v devadesátých letech (socialismus byl špatně), ale postrádají analytickou hloubku a milostivě přehlížejí současné omyly. Romány využívají všemožných dobových paradoxů a zvratů. Minulost se v nich mění v zásobárnu generických typů postav, tu veselejších tu pošmournějších. Ve výsledku ovšem všechno vyznívá chlácholivě – je to přeci ta ošklivá minulost, která už je pryč.

Literaturu můžeme vnímat jako součást národní slepoty. Mnoho intelektuálů se zaklíná varováním před komunisty a socialismem a nevidí dopady řady tragických rozhodnutí demokratických vlád. Přitom zvláště na strukturálně znevýhodněnou část obyvatelstva doléhají důsledky jejich politiky fatálně. Ve společnosti narůstá frustrace, xenofobie, politiku ovládá nový populismus, objevují se extremistické strany. Navíc i strany, které se v devadesátých letech oháněly hlavně ekonomickým liberalismem a abstraktní „svobodou“, se dnes profilují sociálně silně konzervativně. Společnosti chybí autoři, kteří by dokázali nemít svobodu se o nic nezajímat, kteří by našli silná témata a příběhy a dokázali pohnout alespoň kulturní částí veřejnosti k hlubší kritičnosti.

Čeští autoři chtěli svobodu a nezávislost na politice: tu mají. Svobodu přebývat uvnitř svých poetických světů. To se dodnes skvěle daří Petru Stančíkovi, který teprve před několika lety vydal svůj nejlepší román, fantaskně historický Mlýn na Mumie (2013) ukotvený v 19. století. Naopak výjimkou potvrzující pravidlo je taktéž literární dítě devadesátých let, Václav Kahuda, který intelektuální veřejnost popudil mohutným románem Vítr, tma, přítomnost (2014). Ten je doslova obžerný: pornografický, konspirační a mystický, ale zároveň demytizuje naše svobodné poměry bez toho, aby si bral servítky před elitami devadesátých let.

Mimopražská odchylka

Většina reprezentativní prózy pochází od pražských autorů. Do Prahy své texty taky často zasazují, jen zřídka se prosadí i autor z druhého největšího města – Brna. Tento pragocentrismus narušují dva významní autoři, kteří zároveň odporují i mnoha zde uvedeným charakteristikám: z někdejšího „ocelového srdce republiky“, Ostravska, pocházel Jan Balabán. Jeho povídky těží z životních zkušeností z regionu prosperujícího kdysi těžkým průmyslem. Dnes má tato oblast vážné strukturální problémy – spolu se Severními Čechami tvoří jakýsi český „rezavý pás“. Jan Balabán, bohužel již zesnulý, vynikal sevřeným způsobem psaní, koncentrovaností a jazykovou střídmostí.

Podobnou vnitřní vypravěčskou kázeň a trefnost má v sobě i druhý z významných mimopražských autorů, Jiří Hájíček. Také jeho prózy jsou zanořené v regionu, kde žije: v Jižních Čechách. Za nejzásadnější z jeho kvalitativně vyrovnaných knih můžeme považovat román Rybí krev (2012). Jeho tématem je stavba přehrady kvůli jaderné elektrárně. Příběh inspirovaný skutečnou událostí překonává iluzi, že polistopadoví politici se chovají morálněji a odpovědněji k životnímu prostředí i lidem. Stejně tak se vymezuje vůči tomu, že mezi pozdním socialismem a dneškem je nějaká tlustá čára, která odděluje dobro a zlo.

Mileniáni přicházejí

Mohlo by se zdát, že pro mladší generaci autorů už nebude tak důležité dávat na odiv, jak moc nejsou socialistickými realisty: vždyť socialistický realismus je navíc něco, co se povedlo dokonale vytěsnit z učebnic literatury (o oficiální literatuře sedmdesátých a osmdesátých let se neučí, pouze o exilové a samizdatové literatuře, která se ale ve své době četla dost omezeně). Ani mladší generace se však od literárních předsudků devadesátých let neodpoutala. Autoři přelomu ticíciletí jen vyměnili excentrickou subjektivitu postmoderních vypravěčských omnipotencí za její civilnější a všednější podobu. Grotesknost ustupuje do pozadí a hlavní pozornost autorů se přesouvá ke snaze zachytit každodennost v jejích subtilních až přecitlivělých odstínech. Do tohoto proudu současné české literatury můžeme zařadit například Ivanu Myškovou, Janu Šrámkovou nebo Sáru Vybíralovou. Výsledkem jejich psaní jsou jazykově kultivované, ale jinak těžko uchopitelné prózy.

Absence intelektuální odvahy a zájmu o realitu přesahující osobní prostor autorů v literatuře chybí stále citelněji. Ani snaha Marka Šindelky zachytit silně medializované téma migrace z afrických zemí nedopadla zrovna přesvědčivě, ačkoli jeho kniha Únava materiálu (2016) se stala alespoň záminkou k tomu, aby se téma nahlíželo trochu jinýma očima.

Z generace mileniánů nelze pominout tři autorky: Petru Hůlovou, Petru Soukupovou a Annu Bolavou. Zvláště u prvních dvou má sugestivní řetězení detailů sice také vyšší hodnotu než vypravěčsky a myšlenkově robustní celek, ale sugesce jejich poetik je nezaměnitelná.

Petra Hůlová se proslavila hned svou první knihou situovanou do Mongolska Paměť mojí babičce (2002). (Chtělo by se říct, že Mongolsko jsme na rozdíl od sebe ochotni vidět jako společnost s problémy). Jazykově vynalézavá Hůlová je především provokatérka – v několika románech se snažila o vyvrácení společenských předsudků skrze netypického vypravěče: ukrajinskou uklízečku v románu Čechy, země zaslíbená (2012), prostitutku v Umělohmotném třípokoji (2006) nebo vietnamskou „komunistku“ v sídlištním románu Strážci občanského dobra (2010). Navzdory značné literární energii postrádají její romány hlubší promyšlenost.

Petra Soukupová píše daleko civilněji a čtenářsky přístupněji. Zatímco Hůlová stylisticky navazuje spíše na devadesátá léta, Soukupová podává celistvější „zprávu o světě“ a nebudí dojem vykonstruovaných pokusů o pouhé vyprovokování diskuze. Její pozorování všedního dne v sobě skrývají jakýsi nepřekonatelný smutek z nekonečných dennodenních drobných křivd, ponížení a neporozumění, což je v kombinaci s častým dětským vypravěčem psychologicky zvláště působivé. Nejsilněji asi v románu Zmizet (2009).

Anna Bolavá je z této trojice nejčerstvějším objevem. Petra Hůlová a Petra Soukupová jsou vedle ní zavedené autorky. Bolavé prozaický debut Do tmy (2015) vyvolal nadšení. Hlavní hrdinka živořící na sociálním okraji (překladatelka bez práce) si vydělává sezónním sběrem bylin. Z textu sálá autenticita popsaného prostředí i sociální zaujatost. Je třeba podotknout, že se jedná o autenticitu, která pražským spíše dekadentním nebo nihilisticky intelektuálním prózám chybí.

Současné literatuře se nedaří vystoupit z literárního ghetta vytvořeného elitářskými autory devadesátých let. Obtížně hledá styl a témata, kterými by oslovila širší veřejnost. Přirozená vazba mezi českými spisovateli a českými čtenáři byla porušena. Čte se, ale většinou světová literatura včetně globálních bestsellerů. Ekonomicky vyhublá česká literatura je vůči těmto fenoménům zatím bezbranná. Ani kultura obecně se ale netěší velkému zájmu politiků, hubený rozpočet ministerstva kultury je toho důkazem.

Literatura se stala výlevkou tísnivých pocitů společnosti. Většina spisovatelů jako by při psaní už ani neměla velké ambice. Autoři se často spokojí s komorním všedním tématem a nemálo románů má dokonce charakter terapeutického psaní. Pokud vyjde společensky angažovaný text, většinou je zacílen nanejvýš na soucit s lidmi z okraje společnosti.

Současná česká literatura postrádá kritický pohled na společnost jako celek i na její hodnoty. Obecně nejsme zaujatí tím, co přesahuje či narušuje naše soukromé zájmy. Zároveň ale ve veřejném diskursu stále intenzivněji vnímáme, že nám chybí hlas kultivované kritiky, která by nejednala v mocenském nebo ekonomickém zájmu. A přitom tu bývala taková tradice literatury jako politického psaní.